Identifikace uživatele je jedním z klíčových prvků zabezpečujících, aby systém nebo aplikace vykonávaly jen příkazy, které jsou skutečně oprávněné. Nejpoužívanější typ autentifikace nebo ověřování je heslo. Ale s rozvojem informačních technologií a algoritmů na ochranu bezpečnosti, systémy a aplikace začínají používat autentifikaci na základě biometrických údajů.
Použití biometrie účinně eliminuje případná rizika spojená s méně pokročilými technologiemi, které jsou založené na tom, co člověk má nebo zná oproti tomu, čím člověk skutečně je [1]. Jedná se o velmi atraktívní a populární technologii, protože může být integrovaná do libovolné aplikace nebo systému vyžadujícího bezpečnostní kontroly nebo kontrolu přístupu.
Identifikace hovořícího poskytuje základní identifikaci možných uživatelů nacházejících se v okolí systému. Metoda detekce tváře si klade za cíl poskytnout spolehlivou identifikaci založenou na tvářích uživatelů, které obsahují mnohem více charakteristik v porovnání s identifikací na základě hlasu, které mohou být parametrizované. Navíc rozpoznávání 3D tváře dále rozšiřuje možnosti získávání (extrakce) příznaků, aby se přesněji identifikovaly konkrétní osoby. Proto může být použitý pro nejvyšší úroveň autentifikace (i autorizace nebo povolení) pro nejnáročnější aplikace (např. přihlášeni do bankovního účtu, atd.) Z bezpečnostních důvodů je možné autentifikaci pomocí rozpoznávání 3D tváře rozšířit o další metody jako například sledování pohybu očí nebo rozpoznání duhovky. Tento přístup může simulovat multiúrovňovou autentifikaci (přihlášení pomocí biometrie a bezpečnostního klíče – tokenu), potřebnou na autentifikaci nejvyšší úrovně.
Biometrie mají též svoje nevýhody. Rozpoznání duhovky je extrémně přesné, ale drahé z pohledu implementace a ne příliš akceptované lidmi. Otisky prstů jsou spolehlivé a neinvazivní, ale nejsou vhodné pro nespolupracující jedince. Naopak, rozpoznávání tváří se zdá být rozumným kompromisem mezi spolehlivostí a společenskou přijatelností [1].