Identifikace hovořícího je součástí širšího konceptu rozpoznávání řečníka. Skládá se ze dvou podobných avšak rozdílných úloh: identifikace a verifikace hovořícího. Cílem první úlohy je určit, kdo ze zvolené (uzavřené) skupiny lidí získané ve fázi trénování hovoří, přičemž druhá úloha má potvrdit, zda je hovořící skutečně ten, za koho se vydává.
V případě nízkého skóre systém může identifikaci odmítnout (nebyl to nikdo ze skupiny). Takováto úloha se nazývá též problém uzavřené skupiny (v trénovací množině je konečný počet hovořících).
Na druhé straně verifikace potvrzuje, zda je daný hovořící skutečně ten, za koho se deklaroval, např. pomocí hesla, na základě svého hlasového vzorku.
Vzhledem k tomu, že je na světě je mnoho lidí, potenciálních útočníků, jejichž řeč nemůže být současně uložena v databázi, se tento problém označuje za problém otevřené skupiny. V této úloze je důležitý model všeobecného hovořícího, na základě kterého se správně určí prahy zamítnutí nesprávného uživatele.
Úloha rozpoznávání řečníka je velmi komplexní a problematická kvůli mnoha aspektům, které budou později vysvětleny. Tomuto problému výzkumné týmy věnují již více než 40 let a tato oblast není stále uzavřená. S pokrokem dostupných technologií se i oblasti aplikace rozpoznání řečníka stále rozšiřuje např. do následujících oblastí:
Řešení problému identifikace v sobě zahrnuje 3 základní oblasti výzkumu:
Identifikace hovořícího se dále dělí na dvě velké skupiny, a to textově závislý a textově nezávislý systém. Textově závislý systém očekává určité promluvy, na základě kterých vykoná rozhodnutí. Na druhé straně textově nezávislé systémy pracují nezávisle na konkrétní promluvě. U textově závislých systémů lze očekávat vyšší úspěšnost identifikace při dané délce promluvy. Ty totiž mohou bezpečně zahrnout i specifické koartikulační efekty.