V roce 1866, patentoval německý inženýr Ernst Werner von Siemens (1823 – 1883) dynamo s vlastním buzením, které vytvořilo základ pro počáteční rozvoj elektroenergetiky, neboť umožňovalo přeměnu mechanické či tepelné energie na elektrickou energii v zařízení o tehdy relativně velkém elektrickém výkonu. Od původního lokálního užití elektrické energie se přikročilo i k přenosu energie na vzdálenost. Francouzský elektrotechnik Marcel Deprez (1843 - 1918) byl jedním z prvních, kteří prakticky zrealizovali stejnosměrný přenos na větší vzdálenost. V roce 1873 předváděl přenos mezi dynamem a motorem, a to po již vybudovaném telegrafním vedení, na vzdálenost 1 km.
V té době pak začaly vznikat první stejnosměrné elektroenergetické sítě. Ty sloužily k tomu, aby se místa spotřeby elektrické energie mohla vzdálit od míst výroby, která byla zpravidla jen tam, kde byly k dispozici významné energetické zdroje (vodní toky, naleziště uhlí apod.). A již od samého počátku stejnosměrných sítí se přemýšlelo i o tom, jak tato pracně vybudovaná vedení využít i pro přenos zpráv. Nejprve vznikl požadavek na možnost přenosu zpráv pro řízení a kontrolu energetických přenosů. Ke stejnosměrné energetické složce se přikládala střídavá napětí, která umožňovala vytvoření jednoduchého signalizačního systému. K tomu musela být zároveň vyřešena vazba slaboproudé ovládací části na silnoproudou stejnosměrnou síť, včetně bezpečnosti zařízení i obsluhy.
Přenos informace ve střídavé elektroenergetické síti mohl pak být v lokální úrovni nn naopak realizován pomocí impulsů stejnosměrného proudu. Tyto aplikace však vyžadovaly přídavné stejnosměrné zdroje a byly velmi těžkopádné i z hlediska vazby zařízení a vedení. Proto byly brzy nahrazeny systémy s přenosem signálů střídavých proudů o frekvencích vyšších, než byla nominální frekvence sítě. Šlo nejprve znovu o jednoduchou signalizaci sloužící pro řízení provozu těchto sítí. Později pak vznikaly i jednoduché systémy pro dálkové ovládání např. síťových úsekových odpojovačů. Vždy se jednalo buď o adresní dálkovou signalizaci stavu určitého objektu, nebo o adresní ovládání vybraného jediného objektu ze vzdáleného povelového místa, popř. o obousměrné spřažení těchto systémů. Pro tyto účely se nejčastěji využívalo sítí nn, výjimečně i vn sítí.
Současně s tím se však, zhruba od 30. let minulého století, v energetice začaly zavádět i systémy hromadného dálkového ovládání (HDO), které naopak z jediného centrálního místa vysílaly signál do rozvětvené silnoproudé sítě, na který pak reagovaly celé skupiny dálkově ovládaných zařízení, vyvolávající buď smluvený signál, nebo spínací funkci.
Výstavba robustních a mechanicky náročných dálkových silnoproudých vedení vn a vvn lákala hned na počátku rozvoje energetiky k myšlence využít je i pro přenos telefonie. To odstartovalo i první pokusy využít tohoto principu i u silnoproudých vedení ve formě tzv. vf elektrárenské telefonie. V ČR začala výroba těchto zařízení již před druhou světovou válkou v podniku Telegrafia Praha (předchůdce závodu Tesla Strašnice). Po válce výroba těchto zařízení pokračovala.
V současné době však stále více narůstá podíl vzdušných trojfázových vedení vvn, u kterých je do ochranného metalického lana vestavěn speciální optický kabel, pomocí kterého je možno takovýmto vedením přenést relativně velké datové toky, které jsou obvyklé v klasických telekomunikačních sítích s optickými kabely.
Další vývoj telekomunikační techniky pak umožnil aplikace, využívající i nn distribučních částí energetických sítí pro vytváření úzkopásmových systémů, sloužících pro účely lokálního ovládání, signalizace a dálkového měření (např. odečty stavů elektroměrů). Pokročilé přenosové technologie, vyvinuté zejména pro přenos telekomunikačních signálů v rádiových prostředích s vysokou hladinou rušení však umožnily i realizaci širokopásmových datových systémů s vysokými přenosovými rychlostmi v relativně velmi nepříznivém elektromagnetickém prostředí distribučních elektroenergetických sítí.