5 Normy DVB
5.3 DVB-C – kabelové vysílání digitální televize

První norma pro vysílání digitální televize koaxiálními kabelovými rozvody (DVB-C) byla publikována v roce 1994 a postupně začala nahrazovat analogovou kabelovou televizi na celém světě [1], [2]. Svoje uplatnění našla v různých sítích, jako například ve větších CATV (Community Antenna/Access TV) sítích, menších SMATV (Satellite Master Antenna TV, viz Obr. 7) systémech, jakož i v hybridních HFC (Hybrid Fiber-Coax) sítích. Tato norma využívá Reed-Solomonovy kódy k zakódování transportního toku, který nese zakódované MPEG-2 nebo MPEG-4 video současně s dalšími toky a který je následně modulován modulací QAM (Quadrature Amplitude Modulation).

Aby si kabeloví operátoři udrželi konkurenceschopnost se satelitní a pozemní digitální televizí, aby bylo dostupné pásmo využito efektivněji a aby bylo možno poskytnout uživatelům více TV kanálů a nových služeb, byla v roce 2008 definována norma DVB-C2 [9].

Tato norma umožňuje kromě vysílání TV v rozlišení SD a HD poskytnout uživatelům také nové interaktivní (IP) služby (např. video na přání). Stejně jako DVB-T2, i DVB-C2 využívá LDPS a BCH na ochranu proti chybám, jakož i modulaci OFDM s modulačními schématy 16 až 4096 QAM; dostupné pásmo je tak využito o 30 % efektivněji.

Je-li například použita modulace 4096-QAM na kanálu se šířkou 8 MHz, je možno dosáhnout přenosové rychlosti až 83,1 Mbit/s.

DVB-C2 signál může být přizpůsoben (optimalizován) pro různé přenosové podmínky a požadavky, jelikož podporuje množství módů a voleb. Očekává se, že obě normy (DVB-C a DVB-C2) budou existovat vedle sebe řadu let.

image
Obr. 7 – Příklad aplikace DVB-S do DVB-C SMATV