Norma DVB-T jakožto osvědčená technologie pro pevná zařízení muže být využita i pro příjem na zařízeních mobilních, ale tento způsob není efektivní, protože nebere v úvahu výdrž baterie a měnící se podmínky pro příjem signálu.
Proto byla v roce 2004definována a publikována norma DVB-H upravující digitální televizní vysílání pro přenosná zařízení (mobilní telefony a PDA). Tato norma je založena na pozemním vysílání DVB-T a může s ním sdílet stejný multiplex. Díky zapouzdření více protokolů do MPEG-2 toků podporuje DVB-H též datové přenosy směrem k přenosným zařízením. Frekvenční pásma přidělená vysílání DVB-H jsou VHF, UHF a L (1,452–1,492 GHz). S ohledem na snížení spotřeby energie v přenosných zařízeních používá tato norma metodu Time Slicing, při níž jsou data pro služby DVB-H přenášena ve shlucích, a přenosná zařízení přejdou mezi dvěma shluky odpovídajícími vybrané službě do úsporného režimu (Obr. 8).
V roce 2013 publikovala ETSI normu pro DVB-NGH (DVB Next Generation Handheld), která aktualizuje a nahrazuje normu DVB-H [10].
Pro digitální vysílání obrazu, zvuku a dat na přenosná zařízení definovalo DVB ještě normu DVB-SH, která představuje hybridní satelitně-pozemní systém pracující v pásmu S (okolo 2,2 GHz). DVB-SH využívá satelity, které jsou schopny pokrýt signálem velké oblasti na Zemi, a taktéž pozemní vysílače (terrestrial gap fillers), které šíří signál do oblastí nepokrytých satelity. Satelity mohou využívat OFDM a TDM, jako kódy FEC se použijí výkonné turbokódy. Vyšší vrstvy DVB-SH (protokoly, signalizace atd.) jsou definovány normou DVB-IPDC.
Pokusy a nasazení norem DVB pro přenosná zařízení začaly rokem 2007 v mnoha zemích (např. Finsko, Indie, Itálie, USA, Čína, Jižní Afrika), ale tato technologie neuspěla, protože na trhu bylo málo dostupných zařízení, neexistoval dostatečně silný obchodní model, a technologie jako 4G/LTE rovněž nabídly kapacitu potřebnou pro tento typ služby.