Přístupovou část sítě pak podrobněji zobrazuje další obrázek. Z něho je zřejmé, že vysílače HDO (V1, V2, V3) mohou být připojeny na sekundární stranu transformátoru vvn/vn, vn/vn i vn/nn. Z toho pak vyplývá velikost ovládané oblasti a výkon zdroje signálu (řádově jednotky až stovky kVA). Používané ovládací kmitočty jsou v rozsahu 217Hz – 1050Hz.
K přenosu signálu HDO silnoproudou sítí je třeba mít k dispozici poměrně velmi mohutné výkonové zdroje nízkofrekvenčního střídavého signálu, s výkonem řádově od jednotek až do stovek kVA. Ty se též zjednodušeně nazývají měniče kmitočtu. Nejprve byly vytvářeny měniče kmitočtu pomocí elektromechanických točivých strojů. V současnosti se však jako výkonové zdroje signálu HDO užívají výhradně tzv. statické měniče kmitočtu (SMK), realizované výkonovým tyristorovým střídačem. Zdroje jsou k síti připojovány nejčastěji pomocí tzv. sériové vazby.
Potřeba rozlišení většího počtu skupin ovládaných objektů a vyššího zabezpečení provozu vedla k vytvoření moderních typů povelových kódů HDO. Povelový kód se sériovým vyjádřením dvojpovelu (viz obrázek) obsahuje startovací impuls (S) a zabezpečovací mezeru (ZM). Dále je to tzv. adresová část (A, B), která umožňuje vytvořit podmínky pro zvětšení počtu možných dvojpovelů systému (až do řádů stovek). Pak následuje povelová část se 16 dvojpovely.
Z původního účelu HDO, kterým byla podpora provozu elektroenergetické sítě, se v průběhu jeho rozvoje značně rozrostl počet možných aplikací, které je možno rozdělit do třech hlavních aplikačních skupin.