V předchozí kapitole jste se dozvěděli, že každá libovolná buňka mobilní sítě je obsluhována vždy jednou konkrétní základnovou stanicí. Při pokrytí velkého území technickými prostředky mobilních sítí však není tato koncepce příliš vhodná, a to především z hlediska příliš vysokého počtu potřebných základnových stanic. Tento počet však lze výrazně zredukovat použitím principu tzv. sektorizace.
Jeden svazek z předchozího obrázku rozdělme na 21 menších buněk (viz následující obrázek – sekce a)). Počet dostupných kanálů se tak nezměnil, ale stoupl počet potřebných základnových stanic právě na hodnotu 21. Jejich počet však můžeme výrazně redukovat sektorizací na 7, a to za podmínky, kdy jednotlivé základnové stanice neumístíme ve středech buněk, ale ve společných bodech tří sousedících buněk vytvářejících jeden sektor (viz následující obrázek – sekce b)).
Pro každou z těchto sedmi stanic potom budou použity tři samostatné směrové antény se třemi vysílači/přijímači. V tomto případě bude tedy počet základnových stanic stejný jako na obrázku s rozdělením obsluhované oblasti do buněk, ale vytvoříme síť s mnohem lepšími provozními vlastnostmi (např. nižší vysílací výkony a zvětšení počtu současně obsluhovaných mobilních stanic).
V oblastech s velkou hustotou radiotelefonních stanic bude tedy nutné používat malé buňky (dosah 300 až 500 m), v oblastech s nižší hustotou pak postačí buňky s většími rozměry (dosah 1 až 5 km) a ve velmi málo zatížených oblastech může být průměr buňky až jednotky kilometrů.