2 Digitální účastnická přípojka VDSL2
2.7 Varianty přípojky VDSL2

Následující kapitoly pojednávají o parametrech bloku PMD, prostřednictvím kterého je koncové zařízení připojeno k fyzickému přenosovému mediu – symetrickému páru.

VDSL2 přípojka se vyskytuje v několika různých variantách tak, aby byla schopna plnit úkoly při různých přenosových podmínkách. V přílohách základního doporučení ITU-T G.993.2 jsou mezinárodní standardizační organizací určeny tři základní typy přípojek VDSL2. V doporučení je specifikováno:

Společné pro všechny tři typy přípojek je blokové uspořádání vnitřních obvodů a principy těchto obvodů. Tedy například způsob zabezpečení datového toku koncového účastníka před jeho přenosem v přístupové síti (obvody pro synchronizaci, scrambler, konvoluční kodér, modulátor, apod.).

U všech tří typů přípojek se také pro realizaci datových přenosů výhradně používá modulace s více nosnými DMT (Discrete Multi-tone).

Principem této modulace je rozdělení celého využívaného kmitočtového pásma do řady vzájemně nezávislých subkanálů (někdy označováno též jako tónů či nosných). Šířka subkanálu může být buď stejná jako u starší přípojky ADSL, tedy 4,3125 kHz, nebo dvojnásobná 8,625 kHz, avšak pouze pro pásmo 30 MHz. V každém dílčím subkanálu jsou data účastníka modulována kvadraturní amplitudovou modulací QAM. Počet stavů modulace se u přípojek VDSL2 pohybuje mezi 4 až 32768, což odpovídá přenosu 2 nebo až 15 bitů jedním stavem modulace. Modulační rychlost je pro šířku subkanálu 4,3125 kHz stanovena na 4 kBd a pro šířku subkanálu 8,625 kHz je stanovena na 8 kBd. Pro vytvoření obousměrného přenosu se může používat pouze metoda frekvenčního dělení FDD (Frequency Division Duplex).

Pro přípojku VDSL2 jsou v jednotlivých přílohách doporučení ITU-T G993.2, podle typických parametrů přístupových telekomunikačních sítí daného regionu, stanoveny odlišné profily, kmitočtové plány a vysílací masky spektrální výkonové hustoty PSD (Power Spectral Density‎).