Realizace číslicových regulátorů v programovatelných automatech vyžaduje analogové výstupy pro akční veličinu. Tato konfigurace je ale dražší, než s binárními výstupy. Ještě dražší bývá převedení spojité akční veličiny na potřebnou výkonovou úroveň nutnou k ovládání spojitých akčních členů (obvykle výkonových zesilovačů a frekvenčních měničů nebo regulátorů pro servopohony). Proto jsou v praxi často používány nespojité regulátory. Zjednodušuje se (nebo odpadá) problém volby parametrů a systém vystačí s binárními výstupy. K ovládání akčních členů obvykle stačí jen relé, stykače, elektromagnetické spojky, elektropneumatické převodníky, nespojitě ovládané regulační ventily apod.
Kvalita průběhu regulačních pochodů s nespojitými regulátory bývá sice horší, než se spojitými číslicovými, ale bývá postačující pro obvyklé regulační úlohy (někdy je rozdíl nerozlišitelný). Nepříjemným důsledkem nespojitosti regulátorů může být kmitavý charakter regulačních dějů nebo časté změny akčních zásahů.
Kompromisem mezi oběma typy jsou regulátory, které jsou vnitřně realizovány jako číslicové (obvykle lineární PI nebo PID) a číselná hodnota akční veličiny je následně převedena na třístavový nebo vícestavový výstupní signál, který je z PLC předáván jako kombinace binárních výstupů. Spojitému charakteru regulátoru se pak lze přiblížit dávkováním akčních zásahů v závislosti na hodnotě akční veličiny, např. impulsy s proměnnou šířkou (šířková modulace) nebo proměnnou frekvencí impulzů shodné délky (frekvenční modulace).