Rozlehlé bezdrátové sítě WWAN dokáží překlenout vzdálenosti větší než 50 kilometrů a typicky užívají licencovaná kmitočtová pásma. Tento typ bezdrátových sítí pokrývá rozsáhlé oblasti, jakými jsou např. metropole nebo celé státy, a to pomocí vícenásobných satelitních systémů nebo anténními systémy provozovanými poskytovateli ISP (Internet Service Provider). Pro tyto účely jsou k dispozici dvě dostupné technologie – digitální buňkové systémy a satelitní systémy [1-3].
Buňkový (celulární) systém rozděluje oblast pokrytí na menší elementární celky, které se označují pojmem buňka (Cell). Základnová stanice BS (Base Station) umístěná ve středu každé buňky je navržena tak, aby byla schopna pokrýt svými přenosovými prostředky celou vyhrazenou buňku. Každý zapnutý koncový terminál je připojen k některé ze základnových stanic v dosahu a základnové stanice jsou pak propojeny s telefonní ústřednou, která je schopna zpracovat provoz jak z mobilní tak i pevné telefonní sítě. Koncept buňkového uspořádání telefonní sítě je efektivní ve využívání dostupných přenosových prostředků s ohledem na nízkou energetickou náročnost přenosu a zároveň vytváří tzv. frekvenční plán, který umožňuje využívání omezeného počtu dostupných kmitočtů ve spojení s menší plochou jednotlivých buněk.
Od roku 1980 byly vyvíjeny různé typy buňkových systémů. První generace (1G) byla čistě analogová a byla vytvořena a navržena výhradně pro zajištění telefonní služby bez ohledu na požadavky služeb datových. Přenosová rychlost tohoto typu sítí byla pouhých 2,4 kbit/s. Druhá generace (2G) byla založena na plně digitální technologii a síťové infrastruktuře a bývá často označována zkratkou GSM (Global System for Mobile Communications nebo Groupe Spécial Mobile). Tato generace buňkových (celulárních) systémů umožňuje vedle telefonní služby i přenos krátkých textových zpráv SMS (Short Message Service) rychlostí až 64 kbit/s. Generace buňkových systémů označovaná zkratkou 2,5G je vývojovým mezistupněm mezi systémy druhé (2G) a třetí generace (3G). Někdy bývá tato generace označována jako 2G+GPRS (General Packet Radio Service), a jde v podstatě o vylepšenou původní síť typu 2G s dostupnou přenosovou rychlostí až 144 kbit/s. Třetí generace buňkových systémů (3G) byla představena v roce 2000 s rychlostí přenosu dat až 2 Mbit/s. Generace označená jako 3,5G je vylepšenou verzí sítí 3G, která využívá technik HSDPA (High-Speed Downlink Packet Access) a HSUPA (High-Speed Uplink Packet Access) k navýšení dostupné přenosové rychlosti (v sestupném směru až 14 Mbit/s (downstream), ve vzestupném směru až 5,76 Mbit/s (upstream)). Konečně aktuální čtvrtá generace buňkových systémů (4G) je schopna poskytnout rychlosti až 1 Gbit/s a jakýkoliv typ služby kdykoliv a kdekoliv dle požadavku uživatele. Pátá generace (5G) je očekávána v roce 2020.
Bezdrátová komunikace může být zajišťována také pomocí sítě spolupracujících satelitů. Díky výhodné poloze satelitů, které jsou vysoko nad zemským povrchem, mohou satelitní přenosy pokrýt rozsáhlá území. Tento typ pokrytí může být velmi užitečný pro uživatele, kteří se nacházejí buď v odlehlých oblastech, nebo na ostrovech, kde není dostupné klasické pevné připojení realizované pomocí podmořských kabelů. Pro tyto případy jsou satelitní telefony velkým přínosem.
Každý satelit je vybaven různými transpondéry skládajícími se z vysílače a antény. Vstupní signál je zesílen a následně přeposlán na odlišné frekvenci od původní, na které byl signál přijat.